(Břeclav 7. 12. 1579 – 3. 4. 1638 Poznaň, Polsko)
Moravský zemský hejtman, vůdce stavovského povstání na Moravě, pán na Břeclavi
Ladislav Velen byl synem Jana ze Žerotína, z břeclavské větve významného moravského rodu pánů ze Žerotína, a Kunhuty rozené Černohorské z Boskovic. Zdědil rozsáhlá panství Břeclav, Zábřeh, Moravská Třebová a Ruda nad Moravou, což z něj činilo jednoho nejbohatších mužů předbělohorské Moravy. V mládí v souladu s dobovými zvyklostmi podnikl kavalírskou cestu po Evropě, během níž studoval na univerzitách v Basileji, Ženevě, Heidelbergu, Padově a Štrasburku. Náboženským vyznáním se řadil k učení Jednoty bratrské.
Z veřejných funkcí zastával v letech 1609–1612 úřad olomouckého hejtmana a poté se stal přísedícím moravského zemského soudu. Mezi moravskými pány v zemském sněmu patřil k radikálním nekatolíkům, kteří nesouhlasili s náboženskou politikou panovníka. V roce 1616 se oženil s Eliškou Alžbětou z Thurnu, neteří Jindřicha Matyáše Thurna, který byl vůdcem nekatolické opozice v Čechách. Až do vypuknutí stavovského povstání se však věnoval především hospodaření na svých statků, obzvláště budování honosné rezidence na zámku v Moravské Třebové.
Na jaře roku 1619 patřil ke strůjcům nekatolického převratu na Moravě, jehož cílem bylo připojit Moravany k českému povstání. Sám Žerotín poté stanul v čele pluku moravské jízdy, se kterým se na jaře roku 1619 účastnil neúspěšného pokusu o obléhání Vídně. Na začátku srpna téhož roku porazil společně s Friedrichem z Tiefenbachu početnější císařské vojsko v bitvě u Dolních Věstonic. Krátce poté byl Ladislav Velen 7. srpna 1619 zvolen moravským zemským hejtmanem, což byla po panovníkovi druhá nejvýznamnější veřejná funkce na Moravě.
V únoru roku 1620 Žerotín v Brně jménem moravských stavů uvítal českého krále Friedrich Falckého, který jej později jmenoval svým rádcem a komořím. Žerotín byl i kmotrem králova syna. Po porážce stavovského povstání marně vyjednával o udělení milosti. Z Třebové byl nucen uprchnout v dubnu roku 1621. Následně byl 2. září 1622 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti a propadnutí veškerého majetku.
V boji proti Habsburkům pokračoval v emigraci. V roce 1621 se účastnil neúspěšného pokusu Jana Jiřího Krnovského a Gabriela Bethlena o znovudobytí Moravy. Následně působil v Uhrách a u dvora Friedricha Falckého v Haagu. V letech 1626-1627 bojoval v dánských službách ve Slezsku. Roku 1634 byl jmenován vrchním velitelem švédského vojska ve Slezsku. Po porážce Švédů odešel do polské Poznaně, kde na blíže neznámém místě zemřel.
